Vandalismus v MČ
To, že je nutno šetřit a zbytečně nevyhazovat peníze, si dnes uvědomuje zřejmě každý. Bohužel je tato filozofie někdy v příkrém rozporu s realitou. Předsevzetí šetřit výdaje je sice krásné, ale když narazí na lidskou hloupost, stává se zbytečným.
Uveďme příklad. Když městská část postaví krásné vícegenerační hřiště a sežene na něj peníze tak, aby na tom netratila, je na místě dobrý pocit. Ten ovšem záhy vystřídá pocit zmaru, když po necelých dvou letech provozu hřiště je čas na bilancování. Na opravy různě poničeného vybavení bylo totiž vynaloženo tolik finančních prostředků, že se tomu ani nechce věřit. Přitom oněch peněz by bylo až zoufale zapotřebí jinde.… A to je jen jeden z příklad z mnoha.
Stačí se podívat, jak vypadá každé veřejné prostranství (nejen) v naší čtvrti. Jak vypadá nedávno postavená protihluková stěna. Jak vypadají stěny domů, jak vypadá městská zeleň. Ulámané větve, na kterých si někdo zkoušel svou sílu, pořezané kmeny, rozbité lavičky, neumělé čmáranice na kdejaké volné ploše, bohužel většinou bez minimální umělecké hodnoty. V zásadě se dá říci, že cokoliv se u nás postaví, má jen slabou šanci přežít bez šrámu jeden jediný rok. A jako bonus navíc neuvěřitelný nepořádek okolo kontejnerů, některým je zřejmě zatěžko odvézt příslušný odpad do sběrného dvora.
To, že je nutno neustále věnovat finance na opravu již realizovaných projektů, je pak logicky příčinou toho, že máme jen omezenou možnost rozjíždět projekty nové. A někdy se už člověku vnucuje na mysl otázka, zda má vůbec smysl něco dělat, když plody něčí práce jiný naprosto bez studu a morálních zábran zhatí.
Duševní pohnutky vandalů jsou těžko k pochopení. Když před mnoha lety jistý Hérostratos z Efesu zapálil jeden z divů světa – Artemidin chrám, a to se záměrem vstoupit do historie, se zlou se potázal. Jisté je, že normální onen člověk asi nebyl. A nezlobte se, ale normální nemůže být ani někdo, kdo za účelem pochybné seberealizace škrtne zapalovačem a propálí třeba síť na dětském hřišti, případně se vyřádí na lavičce. Škody materiální jsou sice diametrálně odlišné, princip je ale podobný. Starověký žhář byl za svůj čin přísně potrestán, vandal moderní je ovšem začasto nepostihnutelný. Tedy…
Tedy pokud si tento problém konečně všichni neuvědomíme a nezačneme konat. Pro začátek třeba tím, že se budeme více věnovat našim ratolestem, zajímat se o to, co dělají ve svém volném čase. Neměli bychom zapomínat, že děti jsou pořád ještě důležitější než naše kariéra. Ruku na srdce – každý z nás udělal v mládí hloupost, rozbil při kopané okno, při hře na schovávanou zválel keř a něco rozbil. Ale nikdo se zdravým rozumem nic takového nemůže chtít udělat cíleně. Dobrou výchovou se zajisté nedá vyřešit úplně všechno, je ale dobrým základem pro to, abychom podobné chování výrazně omezili. Nebojme se ani upozornit na vandalismus policii. Ohlášení podobného činu není nic, z čeho bychom měli mít obavy.
